Stojím na potemělým parkovišti na Petřinách, koukám na nebe a pozoruju světelnýho hada Starlinku, co kličkuje mezi hvězdama nade mnou. ‚Doufám, že to máš natočený, ty xenofobní narcisto‘, posílám v duchu Elonovi pozdrav v naději, že tahle jeho špehovací technologie zaznamenala ten bektel.

Jedna z věcí, co se mi na skateboardingu vždycky líbila, byla jeho nepředvídatelnost. Za ty víc než dvě desítky let jsem měl mnoho ideálních kombinací, kdy tam mohl ten bektel (případně si doplň svůj dream trick) padnout – super spoty, super zídky, super počasí, novej skejt, ideálně rozšláplý boty… všechny tyhle proměnný hezky srovnaný jak na blikající bedně v nonstopáči. Ale ne… přes tohle všechno tam kýženej výsledek nepřišel. A bylo to frustrující, né že né.

A pak prostě jednoho dne čekáš, až se kumpáni slezou na halloweenskej downhill na parkovišti, kde je díky světlu lamp vidět tak akorát všudypřítomný listí a hranu obrubáku jen tušíš, na sobě maškarní kostým, pod nohama skoro 9palcovýho cruisera, každý kolo váží jak štangle Uheráku a když už je po hodině čekání neúnosný a roupama už nevíš coby – šup! Hehehe, cože? Počkej? Šup znova. No ty vole nekecej! Šup, šup, šup… WTF?

Ne snad, že bych se tu chtěl chlubit bektelem, ve kterým jsem ujel nanejvýš 3 nanometry (rozuměj: chci se tu chlubit bektelem, ve kterým jsem ujel 3 nanometry!), ale chtěl jsem jen vypíchnout tuhle úplně random vlastnost tohohle našeho oblíbenýho olympijskýho sportu, kterej praktikujeme na poloprázdnejch parkovištích, že občas je prostě ten Den, kdy ti to všechno tak hezky vrátí aniž bys to čekal. A nemusí to bejt ani o tricku, ale o sjetým kopci, projetý zatáčce, přeskočeným kanálu…

No a jindy se zas děje jiná věc, jak se říká v Hospodě na mýtince, že tohle všechno, co si v tom arzenálu měl, tam prostě není. Ta skvělá instagramová poučka na to ideální kino z minula najednou nefunguje a místo toho si jebneš hranu do kotníku, nebo tak něco. A i kdyby ses ten den postavil na hlavu, tak ‚to‘ prostě neuděláš hezky, nebo dokonce vůbec.

Skateboarding prostě je těžkej. Kdyby nebyl, proč by dosud existoval automobilový průmysl a trh s pojízdnými vibrátory na baterky (lidově koloběžky a jim podobné gimmicky). Proto ‚to‘ prostě každej den nejde. To ale neznamená, že když ‚to‘ přetrpíš, že ti ‚to‘ nic nedá. Naopak si v ten den, kdy poprvé vrátíš svůj dream trick vzpomeň, jak ses jednou trápil nějakým basic trickem, který vlastně umíš.

A dost podobnej vibe cejtím tadyhle z jutubera Marka Gonzálese (povědomý jméno, hmmm) , co se tam plácá na obrubáku s nějakým dalším důchodcem a točí si to na stativ.